Musím najít znovu sílu..

Je pondělí 9.7.2018 a já jsem přešťastná. Nedávno jsem se vrátila s rodinkou z dovolené z Avalonu a ty úžasné zážitky ve mě ještě pořád rezonují a před týdnem jsem se navíc dozvěděla úžasnou zprávu – že jsem těhotná! Tak dlouho jsme s mužem miminko vysnívali, že už jsem pomalu přestávala věřit, že ještě příjde.

 

Mám 6ti letou dceru a dále jsem si zažila před 4 lety mimoděložní těhotenství, kdy mi vzali krom miminka také celý pravý vejcovod. Necelé dva roky nato jsem měla s dcerkou autonehodu a poté jsem potratila další dítko. Teď – 5 let – od doby, kdy jsme se snažili o další miminko jsem zase těhotná! Byla jsem plná takové radosti, že bych mohla lítat. Bříško se mi už v počátečním těhotenství zdouvalo, že jsem radostnou událost oznámila při narozeninové oslavě rodině a pak holkám v práci. Všichni mi gratulovali a většinou brečeli stejně jako já, věděli, jak jsme si miminko moc přáli.

 

 

Je stále pondělí 9.7. odpoledne a já tvořím krásné video s krásnou hudbou na páteční novoluní v raku. Je o pouštění bolavých emocí, vztahů atd. Mám radost, že tentokrát se mě tolik týkat nebude. Volám své kamarádce a s radostí ji oznamuji novinku. Společně se radujeme. Jsem přešťastná!

 

Večer mě podivně pobolívá břicho. Říkám si, že je to rostoucí děloha, to je přeci normální. Jenže když jdu spát, začnu z ničeho nic krvácet. Po dvou potratech už vím, že tohle v pořádku není. Chvíli ještě čekám, co bude, bolesti se stupňují a krvácení neustává. Budím manžela a jedeme na pohotovost. Tam mě uklidní, že podle ultrazvuku to vypadá, že miminko je v děloze, ale že vidí i nějaký nález na levém vejcovodu. Že je to tak 50:50, ale spíše věří běžnému těhotenství s prasklou cévkou, díky které krvácím. Dávají mi injekci na zastavení krvácení. Ráno mám přijít znovu na kontrolu. Tam se dozvídám, že v děloze nic doktorka nevidí, naopak vidí krev v břiše, po odběru krve hladina HCG vysoká, což potvrzuje prvotní podezdření na další mimoděložní těhotenství a musím okamžitě ještě ten den na sál. Svět se mi v tu chvíli zbořil jako domeček z karet. Tuším, že to nedopadne dobře. Už jsem to jednou zažila a tahle situace je jako přes kopírák, co jsem zažila před 4 lety.

 

Je 10.7. a budím se po 4 hod. laparoskopické operaci a po dlouhých 2 hod. čekání na doktorku se dozvídám ortel: „Bylo to mimoděložní těhotenství, museli jsme vám odstranit druhý vejcovod, byl těhotenstvím zcela zničen. Je nám to líto. Jsou i jiné možnosti otěhotnění – třeba IVF (dítě ze zkumavky)“. Na otázku jak mi je, se přes pláč nezmůžu ani na odpověď.. Jak asi?

 

V pondělí jsem byla přešťastná a v úterý se mi zbořil celý svět. Uvědomuji si krutou pravdu. Je mi 36 let a jsem neplodná. Už nemůžu mít vlastní děti počaté přirozenou cestou. Moje cesta za dalším dítetem dnes skončila…

 

Zprávu manžel oznamuje rodině a přátelům, píšu kamarádkám. Před obrovskou bolest cítím též obrovskou podporu a soucítění. Kamarádky posílají fotečku, že za mě a všechny moje 3 potracené miminka zapalují svíčky. Děkuji Ženy, za tuto podporu! Moc to pomáhá a moc to pro mě znamená.

 

.

Říkám si, jak hrozné to musí být pro ženy, které jsou na tuto bolest samy a nikomu ji nesdělí. Musí je to sžírat celý život. A to je také důvod proč sdílím tento můj zážitek. Je to pro mě terapie, že se z toho můžu vypsat a nikomu nemusím nic vysvětlovat a zároveň to může nejednu ženu inspirovat, aby už své tajemství nemusela v sobě držet. Zítra je to novoluní v raku.. můžete i vy pustit, co už Vám neslouží. Když si teď čtu svoje texty, jako bych to psala pro sebe..

 

 

Nejvíce jsem se obávala tuto zprávu říci svojí dcerce. Už se těšila, že bude vozit sourozence v kočárku, jak mi bude pomáhat. K mému překvapení to vzala úplně v pohodě. Naše děti berou život tak, jak je. Nebude sourozenec, nevadí, jede se dál. Je pro mě obrovskou inspirací, abych to dokázala taky takhle časem brát. Zatím je to moc bolavé.

 

 

Zítra je novoluní a čeká nás rituálek puštění dušičky miminka. Napíšeme miminku dopis, zakopeme koupené botičky do země, pustíme dušičku symbolicky balonkem štěstí do nebe. Těším se na to. Už jsem to dvakrát zažila a je to vždy velmi emotivní záležitost, ale zároveň krásně očistná. Je to takový malý soukromý pohřeb. S miminkem se můžeme vědomě rozloučit, kapitolu uzavřít a miminko pustit do světla za jeho dalším vývojem. Vždy jsem si rituálek dělala sama, ale teď už vím, že manžel ve všem svojí při mě, aji dcera už je na to dost velká. Rituálek uděláme všichni společně. Bude to síla..

 

Měla jsem čas promýšlet i možnost slavného IVF, tedy možnosti početí dítěte ve zkumavce. Funguje to tak, že do ženy 3 měsíce rvou hormony, aby jí potom operačně vzali 10 vajíček, ty ve zkumavce oplodní, vyberou z nich 1-2 nejlepší. Ty postupně zavádějí a zbytek vajíček? Prostě zlikvidujou, co s nimi.. Trochu mi to připomíná film Ostrov nebo Matrix.. Neodsuzuji nikoho, kdo toto dobrovolně podstoupí, ale moje cesta to není. Nikdy bych se nesmířila s tím, že budu svému dítěti vysvětlovat, že vniklo ve zkumavce. Nikdy bych se nesmířila s tím, že 9 oplozených zárodků bylo jen tak zlikvidováno. Nikdy bych se nesmířila s tím, že moje dítě nevytvořila příroda, ale doktoři v laboratoři. Věřím, že máme všichni duši. Emrya také, je to život. Jednu duši využijete ke své potřebě a dalších 9 duší se jen tak zbavíte. Jenže nic není jen tak. Myslím, že už jsem si v životě zažila a odžila dost a abych měla další nálož karmy ve formě těchto nenarozných dětí, tak to fak ne.. Raději budu s láskou vychovávat jedno dítě, i když jsem vždy chtěla 3 děti a chtěla jsem si zažít přirozený porod, který mi bohužel nebyl dopřán. Budu se obklopovat kupou zvířat a přáteli a rodinou, na které se můžu spolehnout a kteří moje rozhodnutí podpoří..

 

 

Život jde dál.. Mám krásnou dceru a s manželem pomalu a citlivě doma otevíráme téma adopce či pěstounské péče.. musíme vše dobře promyslet a rádi bychom slyšeli skutečné příběhy rodin, které s adoptovanými či děti v pěstounské péči fungují. Kdybyste o někom věděli, dejte nám vědět, rádi se s nimi sejdeme a vše probereme. Ještě nevíme, zda tuto variantu zvolíme nebo zůstaneme s dcerkou ve třech. To ukáže čas.

 

V jedné své vizi jsem dostala informaci, že tento život tady nejsem proto, abych plodila děti, ale abych inspirovala ostatní ke cestě ke svobodě. Můj život kromě rodiny naplňuje taky práce. Pro někoho to může být nepochopitelné, ale já to tak mám a ve své práci vidím velký smysl. V srpnu mě čeká rozjetí zbrusu nového on-line projektu, který bude hlavně pro začínající podnikatele a podnikatelky. Zkusím tedy všechnu tu bolest, kterou jsem si teď zažila, přetavit v nadšení a radost z toho, že můžu předat svoje know-how a pomoci ostatním v cestě za svým snem za svobodným podnikáním. I když to podle nové vlády nevypadá, že ještě nějaká svoboda bude, tak já věřím, že bude. A pokud ne, tak vím o druhé zemi, kde se cítím jako doma a kam bych se bez problémů přestěhovala – Anglie. Jsem tedy klidná. Budeme bydlet zde nebo tam. Určitě bude zase fajn.

 

Díky všem za Vaši podporu a za to, že mi teď dáte čas na to být sama a svoji bolest si odžít, čas na to se s nikým nestýkat a už vůbec ne s maminkami s malými dětmi. Čas na to se zabrat do práce a časem vše přijmout.. a pak třeba s odstupem času přijít na to, proč se to muselo stát a co mi to do života mělo přinést.. jak jsem vše pochopila a přijala z dřívějších událostí. Už teď v sobě cítím novou obrovskou sílu, která se pomalu rodí..

 

1 thought on “Musím najít znovu sílu..

  1. Zuzi, krásně jsi to napsala. Znám přes FB paní, která vychovala své dítě nebo děti, má je velké a další dvě si vzala postupně do pěstounské péče. Až budeš mít zájem, mohu ti na ni dát kontakt, protože věř mi, je to přesně ta dobrá duše, kterou bys měla ve svém životě poznat. Je věřící a dětem zcela oddaná, je to pro ni poslání. Pusu mamka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *