Rozlučkový rituál

Když žena potratí, čeká ji náročné období, o kterém její okolí ani nemusí vědět, pokud byla žena v počátečním stádiu těhotenství. Nový život však již stačil v těle ženy započít svůj vývoj, hormony pracovaly na celé obrátky a žena zažívala nové emoce spojené s obrovským návalem štěstí či smutku (pokud dítě bylo nechtěné).

 

Pokud žena potratí, nastane v jejím těle nepopsatelný pocit prázdnoty. Je to jako by Vám někdo vyrval půlku srdce a vy jste nevěděli, jak ho zacelit. Žádná rada, žádná radost nepomáhá, cítíte prostě prázdnotu. Rozdíl v prožitku pak bývá v tom, jakým způsobem žena potratila. Pokud se pro to rozhodla sama, její bolest je mnohonásobně menší než-li potratila nedobrovolně (ale naopak se dost často přidávají výčitky svědomí) a pak když potratíte samovolně doma a máte tak možnost se dítetem fyzicky rozloučit, tak bolest a prázdnota bývá též trochu menší než-li potratíte v nemocnici a svoje dítě nikdy nevidíte. Je to samozřejmě individuální, ale já osobně zažila operativní mimoděložní potraty a pak samovolný a přišlo mi to zcela jiné.

 

Výzkumy říkají, že potrat dítěte zažila každá druhá žena. A některé vícekrát. No, to je docela velké číslo na to, abychom se tímto tématem začali trochu více věnovat.

 

Pokud nám zemře dospělý člověk či třeba naše zvíře, máme možnost se s ním rozloučit na pohřbu a vše uzavřít, i když samozřejmě bolest v srdci zůstává dlouho dál. Když potratíme, tak toto ukončení nám dost často chybí a žena se snaží žít prostě dál, jako by se nic nestalo. Avšak bolest a prázdnota z potratu v ní zůstává dál a někdy jsou to i dlouhé roky či desetiletí, kdy není s tímto zážitkem srovnaná. Nikdy to totiž v sobě neuzavřela, nevyplakala se dostatečně z bolesti a neprovedla rozloučení. To je nezbytná část pro to, abychom to mohli v sobě uzavřít. A jít dál..

 

Mám za sebou 3 potraty. Dvě mimoděložní těhotenství, které byly ukončeny laparoskopicky odebráním vejcovodu v nemocnici a jeden samovolný potrat krátce po autonehodě. Každý potrat byl pro mě velice bolestivý, protože jsme si děťátko toužebně přáli, ale u každého jsem sebrala odvahu na to, abych ho dokázala v rozlučkovém rituálu uzavřít. U mého prvního potratu jsem tuto odvahu sebrala až 1,5 roku poté. Celou tuto dobu jsem se vnitřně trápila a nedokázala se s tím smířit. I když jsem v té době měla malou 2-3 letou dcerku, nedokázala jsem na to zapomenout a stále jsem se tím trápila. Zhruba po roce jsem hledala informace o nějakém potratovém rozlučkovém rituálu. Načetla jsem si, co bylo třeba a zhruba za další půlrok sebrala odvahu si rozlučkový rituál pro sebe a mé nenarozené děťátko udělat. Pochopila jsem, že není v zájmu ani mém, ani dušičky mého dítěte, abychom byli nadále spolu v blízkém spojení, že to neprospívá ani jedné z nás. Byl čas na rozloučení a uzavření kapitoly. S mým mužem jsem se o těchto věcech ještě bála mluvit a on už měl dle všeho tuto kapitolu dávno uzavřenou, tak jsem si udělala rozlučkový rituál sama. Bylo to krásné, očistné, nezapomenutelné.

 

Při mém druhém samovolném potratu jsem si udělala rozlučkový rituál zhruba za měsíc po potratu a teď u třetího potratu jsem již přizvala celou rodinku (dcerka 6 let a manžel). Rituálek jsem nachystala na novoluní v raku, 4 dny po samotném potratu. Bylo to krásné, emotivní a můj muž konstatoval, že to bylo stejně emotivní jako na pohřbu, že to mělo obrovskou sílu. Jsem ráda, že už jsem to dokázala sdílet a předat jemně celé své rodině a že jsme se s děťátkem dokázali takto krásně všichni rozloučit.

Můj rozlučkový rituál

Nejdříve jsme všichni děťátku napsali rozlučkový dopis, kde jsme se mohli rozloučit, poděkovat za společný čas, vypsat se ze své bolesti.

 

Když jsem zjistila a potvrdila si podle těhotenského testu, že jsem těhotná, můj muž zrovna slavil svoje narozeniny. Dala jsem mu tedy krásný dáreček, kde měl dětské botičky, těhotenské testy a vzkaz ode mě a dcerky.

 

 

Pokud máte samotný plod miminka (u samovolného potratu doma), tak je krásné, když můžete Vaše miminko pohřbít někam do země. To my jsme bohužel neměli, tak musela postačit tato krabice. Nechtěla jsem si jí stejně nechávat, vracela by mě ve vzpomínkách při jejím pohledu a to sem si nepřála. Dcerka tedy vybrala vhodné místo na naší bylinkové spirálce na zahradě. Muž vykopal díru a nasbírali jsme ze zahrady květiny a miminku do hrobečku vložili.

 

 

Potom jsme krásně vyzdobili oltářík, zapálili miminku svíčky. Musím říct, že bylo krásné toto absolvovat s dcerou. Sama se ujala iniciativy, sbírala kytičky, zdobila oltářík, vše brala tak samozřejmě. Šlo vidět, jak moc jí to baví, jak cítí vážnost situace, ale naopak ji jemně odhlehčuje. Bylo to krásné.

 

 

Potom jsme si sedli k ohýnku, otevřeli lahvinku vína a o všem si povídali, četli jsme si navzájem naše rozlučkové dopisy. Povídali si o dalších možnostech. Když jsme si připíjeli, tak jsme si každý do sklenice něco přáli. Přáli jsme si, ať miminko najde klid a duše se může vrátit do světla. Ať naše bolest brzy odezní a můžeme zase žít naše životy, ať vše v sobě dokážeme s láskou uzavřít. Od té doby, co jsem potratila jsme každý trávili čas tak nějak odděleně, každý sám se svojí bolestí (u mě byla k tomu ještě dost fyzická bolest po operaci). Toto byl první večer, který jste strávili všichni společně, o všem si mohli popovídat.

 

 

Když nastala tma, rozhodli jsme se se ještě každý vypustit lampion štěstí a pustit tím dušičku miminka a díky třem lampionkům symbolicky pak všechny 3 dušičky, které nás za život navštívili, chvilku pobyli a zase odešli dál. Na lampión jsme navázali naše dopisy a vypustili lampionky do nebe.

 

 

Na závěr jsme si ještě povídali s dcerkou o duších, o nebi a pozorovali hvězdy. Manžel viděl 2 hvězdy padat a já jednu taky. Nepamatuju si, kdy se mi to naposledy poštěstilo. Tak se nám třeba splní naše přání. Byl to nezapomenutelný večer.

 

Rozlučkové rituály se dají dělat různě, když máte zahradu, máte zcela jiné možnosti jako v bytě. Doporučuji a přeji nám všem ženám, abychom si rozlučkovým rituálem dokázaly takto krásně ukončit tyto bolestivé etapy našich životů. Pokud si na to netroufáte samy a chtěly byste nějakého průvodce, ráda Vám budu k dispozici. Jsem kněžka ve výcviku, na rituály školená. Můžeme zorganizovat rozlučkový rituál u vás doma, na zahradě či zorganizovat skupinku různých žen, které si rituálem budou chtít projít společně. Na takové setkání je potom nejlepší dušičkový podzimní čas. Pokud byste některá měla zájem o jednu z těchto forem, neváhejte se na mě obrátit. Můžete na e-mail: zuzana.zateckova@novystart.com. Rituály pro mě mají hluboký smysl, proto cítím jako své poslání se jim věnovat a pomáhat tak druhým.

 

Na závěr bych ráda řekla, že ať už se nám v životě stane cokoliv, vše má svůj smysl. Každý potrat, který jsem prodělala, mě v životě hodně posunul dál a posilnil, naučil mě novým věcem a zase více přiblížil mému poslání. Své dva předchozí potraty jsem již pochopila, co mi měly přinést a zpětně za to děkuji. Děkuji dušičce za to, že se obětovala touto cestou, aby mě ukázala novou cestu, po které můžu jít. Tento můj čerstvý potrat začínám již také trochu chápat, ale je to ještě čerstvé a bolavé, není potřeba všemu porozumnět hned. Někdy nám tyto důvody doklapnou až měsíce, roky později a my pochopíme. Nespěchejme tedy na sebe. Vše má svůj důvod a svůj čas. Jedinou radu mám: snažme se to přijmout a nebojovat. Přijetí dané situace, bolesti, důvodu. Vše se děje pro naše nejvyšší dobro.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *