Od malička jsem byla spíše jako kluk. Můj táta si přál syna a jako druhá dcera jsem tedy jeho přání ani na druhý pokus nesplnila, i když mimo fyzického vzhledu jsem tím klukem spíše opravdu byla. Možná jsem i podvědomě plnila tátovo přání.. Od malička jsem byla hodně sportovní a soutěžitý typ a oproti sestře, která byla taková jemnější a v dětství pořád zahloubaná do knih, tak já lítala pořád někde venku, stavěla s dalšími dětmi bunkry, hrála na Ninja želvy aj. Táta nás vedl ke sportu, takže jsem od malička lyžovala, jezdila na kole, na kolečkových bruslích a na základní škole jsem chodila do atletické třídy a věnovala se 6 let atletice.

 

V posledních ročnících na základní škole se mnou začala slušně mlátit puberta a já si poprvé uvědomovala, že jsem žena nebo jsem si to alespoň myslela. Začala jsem najednou extrémně řešit svůj vzhled a chtěla se líbit. Chodila jsem zmalovaná, nosila vysoké podpadky, krátké sukně a toužila stát se modelkou. Řešila jsem svoji váhu a stačilo málo a propadla jsem také anorexii. Hltala jsem časopisy Bravo, Bravo girl apod. a toužila být jako ty holky na obálce..

 

Při nástupu na střední školu jsem zanechala atletiky a hledala sport, který mě bude opravdu bavit. Objevila jsem tanec! Bylo mi tehdy asi 15 let a šla jsem na nábor Taneční skupiny Motus, hned první hodinu jsem byla ochromená tancem a věděla, že to je přesně něco pro mě. Tančili jsme v té době hlavně disko a moderní tance, při tom jsem se mohla hezky vyřádit. V Motusu jsem poté odtancovala několik tanečních sezón než jsem odešla na vysokou školu do Plzně. Protože mě stále neopustil sen být modelkou, absolvovala jsem někdy v té době v Praze dva kurzy pro modelky a po nějaké době jsem také dělala po několik let modelku pro třebíčskou agenturu Beauty models, vedla nás tenkrát Lída Berounová, která již není mezi námi a já jí nikdy nepřestanu být vděčná za to, co pro mě, pro nás, všechno udělala.. Absolvolala jsem také několik soutěží krásy, ať už celorepublikových, tak místních. I když jsem se někde i umístila, pořád to nějak nebylo ono, pořád jsem nějak nenašla, co jsem hledala.. Někdy kolem 18ti let se ve mě začal projevovat soucit se zvířaty a tak jsem z jednoho dne na den přestala z etických důvodů jíst maso a střídavě jsem také roky úplně abstinovala. Neměla jsem k tomu žádný vážný důvod, jenom jsem si řekla, že když mi alkohol nechutná, tak to prostě nebudu pít.

 

Odchod na vysokou školu byl pro mě plný životních zkoušek. Můj táta v té době odešel ze zavedené firmy a příjmy naší rodiny klesly na minimum. Na vysoké škole v Plzni jsem se musela živit kompletně sama, což zpětně vmínám jako největší školu mého života, ale tenkrát to bylo hodně těžké. Musela jsem se hodně otáčet a skromně žít, abych to všechno zvládla. Jedna z věcí, co mě držela nad vodou bylo, když jsem poprvé objevila kurzy orientálního tance. Ty ladné pohyby tanečnic a svoboda vyjádření při tanci, to bylo něco pro mě. Často jsem po tréninku cestou domů plakala, asi jak ty skryté emoce chtěly jít ven. O nějaký rok později jsem potom také objevila kurzy párové salsy, což mě také uchvátilo svojí dynamikou a vášnivostí a salse jsem se asi 2 roky dále věnovala.

 

 

Po 6ti letech působení v Plzni mě okolnosti přiměly k tomu, abych se vrátila zpět do Třebíče. Vrátila jsem se také do Motusu, kde jsme v té době tančili hlavně latinsko-americké tance a objlevila jsem také kurzy orientálních tanců Vlaďky Papírníkové. V práci jsem potkala svého budoucího manžela a po pár letech vztahu jsem konečně také odhodila hormonální antikoncepci, kterou jsem si ničila svoje tělo a hormonální systém asi 10 let téměř v kuse.

 

Na kurzech břišních tanců jsem u Vlaďky tančila asi 5 let, nepřerušila jsem ani v době, když jsem čekala svoji holčičku, měla jsem bezproblémové těhotenství a pomáhalo mi to uvolnit záda, která jsem někdy po celodenním sezení v práci dost cítila. Na tréninku jsem byla ještě 14 dní před porodem a vrátila jsem se zase, když bylo dcerce asi půl roku a to jenom z důvodu, že se mi od dcerky nikam nechtělo odcházet. Mateřství a klid domova jsem si naprosto užívala.

 

Porod mojí dcerky a mateřství vůbec pro mě znamenalo životní přerod, přirovnala bych to zrození housenky v motýla, co se týká mé cesty k ženství a k sama sobě vůbec. Porod neprobíhal bohužel vůbec podle mých představ, chtěla jsem rodit co nejvíce přirozeně, bez nějakých vnějších zásahů a nakonec po více než 20ti hodinách urputných bolestí a žádného vývoje skončil lokálním císařským řezem. Byl to pro mě strašný šok, nebyla jsem na to připravená a už vůbec ne smířená.. Do toho jsem v porodnici vedle svého čerstvě narozeného miminka zažila asi 3x po sobě mimotělní zážitek, kdy moje duše opustila tělo a cestovala kamsi pryč, viděla jsem se také ležet na posteli.. ale to je na jiné povídání..  každopádně ani tento pro mě zatím nejsilnější životní zážitek nemůžu v příběhu opomenout.

 

 

Šestinedělí jsem prožila v klidu a míru, i když dcerka zrovna nepatřila mezi spavé děti. Mateřství jsem si po těch letech tvrdé dřiny v práci a ve škole opravdu užívala.. ten klid, tu pohodu, procházky venku s mými pejsky.. Pořád mě ale neopouštěla myšlenka na to, že jsem císařským porodem zklamala jako žena.. a to byl pro mě první impuls se zajímat více do hloubky o oblast duchovna a ženství. Přečetla jsem spoustu knih, absolvovala jsem různé semináře, poslouchala dokumenty, ženské příběhy, informace se nabalovaly a začalo mi to dávat smysl. Ať už byl důvod mého „zpackaného“ porodu jakýkoli, tak mě tento zážitek velmi silně ovlivnil a nasměroval můj život trochu jiným směrem.

 

Začala jsem poslouchat svoji vnitřní intuici, která mě radila, že bych mohla rozjet své vlastní kurzy břišních tanců v Okříškách a také mě stále napadala myšlenka na založení mateřského centra, kde bychom se s maminkami a dětmi mohly scházet a sdílet své radosti i strasti. Začala jsem kurzy břišních tanců, které jsem otevřela k lednu 2014 a otevření mateřského centra následovalo v březnu 2014. Vnitřně jsem si ale skoro vůbec nevěřila a spíše jsem očekávala, že to všechno skončí fiaskem. Nějaký vnitřní hlásek mi však říkal, ať překonám své strachy a stíny a jdu do toho. Tak jsem poslechla svoji intuici a jsem za to neskonale vděčná, protože jak moje kurzy břišních tanců, tak vedení mateřského centra mi dalo do života úplně nový impuls, kdy jsem poprvé cítila, že se můžu projevit taková jaká jsem, dělat věci, které mě baví. Začala jsem se setkávat s podobně smýšlejícími ženami, ať už na kurzech břišních tanců, tak při hlídání našich dětí v centru.

 

Tak nějak jsem se překlenula přes složité a pracné začátky a začala si užívat, že to všechno klaplo.. zrovna mi pomalu končila rodičovská dovolená, když jsem vnitřně cítila, že bych mohla podruhé otěhotnět. O další miminko jsme se snažili s manželem již delší dobu. A jak jsem správně vnitřně cítila, tak se také stalo a já podruhé otěhotněla. Vycházelo mi to všechno prostě skvěle! Nebudu se muset vracet do práce, navážu na další rodičovskou dovolenou a budu se dále moci plně věnovat břišním tancům a mateřskému centru, myslela jsem si. Po pár týdnech se však ukázalo, že jde o mimoděložní těhotenství a že okamžitě musím nastoupit do nemocnice na laparoskopii, kde mi vezmou moje miminko i celý pravý vejcovod..Zhroutil se mi v jedné chvíli celý svět.. Kdo toto nezažil, tak asi nemůže pochopit tu bolest a vnitřní práznotu, když se vzbudíte z narkózy a.. jako by vám najednou chybělo srdce v těle.. jste bez miminka a dost se vám snížila možnost znovu otěhotnět, máte strach, aby se toto ještě jednou neopakovalo ještě jednou u druhého vejcovodu..

 

Jestli zážitek mého porodu a okolnosti kolem toho bylo pro mě do té doby nejsilnějším zážitkem, tak zážitek mimoděložního těhotenství všechno dosavadní překonal.. opět jsem se ponořila sama do sebe a ptala se:  Proč? Co jsem udělala špatně? Proč se to muselo stát zrovna mě? Vzpomněla jsem si na situaci, když mi na jednom semináři šamanka Taisha Tauma koukla letmo na ruku a řekla mi, že budu mít 2 děti a zřejmě také potrat.. takže asi osud. Mělo to tak zkrátka být a stalo se, s tím už nic nenadělám. Teď se s tím jenom srovnat a pochopit, co mi to mělo přinést.. Znovu jsem se zahloubala do knih a různých dokumentů, tentokrát s vyloženě ženskou tématikou, protože jsem věděla, že tato záležitost se týká právě oblasti ženství.. trvalo mi asi půl roku, než jsem sebrala odvahu se s touto dušičkou dítěte, která mě opustila, rozloučit jednu chladnou noc propuštěním lampiónku štěstí, kam jsem mému nenarozenému miminku napsala osobní dopis a poděkovala mu za vše, za zkušenost, za tu chvíli společného života, nikdy nezapomenu..

 

 

Díky tomuto zážitku a tomu, že jsem cítila potřebu to vše v sobě nějak zpracovat a pochopit, jsem se přihlásila na seminář Probuzení ženy v Praze v Kolovratech, který vedla italská šamanka Cincia. Teda nejdřív jsem si myslela, že na tento seminář jedu hlavně pro to, abych dokázala jít na mých kurzech břišních tanců více do hloubky, což určitě jako vedlejší efekt také tak bylo, ale až tam jsem pochopila, že tento seminář byl hlavně určen pro mě, pro nalezení a lepší pochopení sebe samotné. Během dvou prodloužených víkendů jsme probíraly ženský cyklus, živly, tančily a meditovaly, sdílely životní zkušenosti a zážitky v ženském kruhu plném úžasných žen, které nesmírně obohatily můj dosavadní život. Měla jsem zde šanci díky spontánnímu tanci a meditacemi spojit se svými živly a objevit jejich možnosti, jejich hloubku. Objevila jsem v sobě další skryté možnosti, více dala průchod mojí intuici, dalo mi toho opravdu hodně.

 

Na základě tohoto semináře jsem si například vytvořila svůj vlastní spontánní tanec, kde jsem spojila všechny 4 živly. Nazvala jsem ho „živel“ a zatančila ho jako závěrečný tanec na Orient a flamenco večírku, který jsme s mými břišními tanečnicemi organizovaly již podruhé. Do svých kurzů jsem začala pomalu a postupně přidávat prvky spontánního tance s šátky na očích, afrického tance – tance země, tance se závoji – tance vzduchu, budeme tančit se svíčkami – tanec ohně. Více se už soustředím na to, aby náš tanec vyzařoval naše emoce a nejenom na technické prvky a dobrou choreografii.

 

 

Cítím se po tom všem, co jsem prožila, být ženou? Musím říci, že konečně po těch letech ANO. Ale je to dlouhodobý proces a vím, že kus práce mám ještě před sebou. Pozitivní změnu vidím v tom, že jsem přestala na sebe plácat tuny líčidel a trávit hodiny před zrcadlem, ale zavedla jsem přirozené rychlé líčení přírodní kosmetikou, začala jsem nosit balerínky a boty bez podpatků (boty bez podpatku jsem dříve skoro neznala), zařadila více sukní, šatů, dlouhých naušnic, náhrdelníků.. prostě mám teď víc ráda ženský styl a chci se cítit žensky. Opustila jsem kysličníkovou blond a vracím se ke své původní tmavé blond, podprsenku už nosím opravdu vyjímečně, místo napasovaného business oblečení ala úzká sukně s lodičkami volím volnější pohodlné oblečení, ve kterém se cítím dobře jako rozevlátou sukni či šaty s balerínkami či naboso. Zařadila jsem také do svého šatníku barvy jako je růžová a fialová, kterým jsem se vždy vyhýbala obloukem.. a moc mě to teď všechno baví. Na tréninky břišních tanců se ráda strojím. Bez naušnic, náhrdelníků, penízků, náramků atd. by to prostě nebylo ono 🙂 Ve volném čase ale upřednostňuji pohodlí.

 

Nechci však být už ničím svázaná a tvářit se, že jsem něco, co nejsem.. nechci se už snažit být taková, jakou mě chtějí mít ostatní, jak se ode mě očekává. O což jsem se v podstatě celý život snažila, abych se někomu zavděčila, abych moc nevyčnívala z davu (což se mi bohužel nedařilo, holt jsem svéráz), abych ostatním ukázala, že umím to a nebo ono.. pochopila jsem, že jsem to chtěla vlastně dokázat sama sobě, protože jsem o sobě vnitřně strašně moc pochybovala a to se mi dost krutě ukázalo na semináři Probuzení ženy, kdy jsem při rituálu na vnitřní sebevědomí stála jak zkoprnělá, celá jsem se třepala až v křeči a nebyla jsem schopná udělat krok do kruhu žen jako ostatní a nahlas pronést „Já jsem Zuzana a já můžu!“. Pochopila jsem snad trochu sama sebe a to, o čem je ženství.. ono je vlastně úplně jedno, jak se oblékáme, jak na ostatní působíme, všechno je to o našem vnitřním pocitu, o tom, jestli se cítíme dobře sami sebou, o pocitu, že můžeme projevit vnitřní nespoutanost, o pocitu, že se můžeme vyjádřit navenek takové jaké jsme a nebudeme se za to stydět, že můžeme tvořit, hrát si jako děti, dělat blbosti, sdílet svoje příběhy dál, že nebudeme ostatní ani sebe posuzovat.. že se zase spojíme se svojí ženskou podstatou a že si dovolíme být zase projednou ŽENOU..tou nespoutanou, neposuzující, ale sdílející, milující, ochranitelskou..

 

A to je můj zkrácený příběh o mojí dlouhé cesta k ženství.. o cestě k sama sobě.. budu ráda, když budete se mnou sdílet svoje příběhy a vaši cestu k ženství..můžeme se vzájemně inspirovat..

 

Moji další cestu „ženstvím“ můžete sledovat v mém blogu.

Zuzka ❤