Jak jsem zvládla přechodový rituál ohně

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z Přechodového rituálu ohně, který jsem absolvovala 20-21.5.2016. Ke článku se dostávám až teď, skoro po měsíci od rituálu. Cítím, že dnes nastala na pravá chvíle – dnes 16. dne – dne smrti podle numerologie, pro mě ještě předvečerem dne před posledním rozloučením se svojí milovanou babičkou, kterou jsem milovala a budu vždy milovat nadevše. Byla a navždy bude pro mě jedním z nejdůležitějším a nejinspirativnějším člověkem v mém životě. Věřím, že její smrt před nedávnem přišla nenáhodně právě krátce po tomto rituálu. Můj starý život skončil a začal nový.. a o tom je také rituál přechodu ohně.

Vždy jsem obdivovala ty, kteří přes žhavé uhlíky bez problémů a následků přešli, ale nějak jsem asi neměla odvahu do toho jít taky. Tak jsem si to do hlavy zasunula, jako zážitek, který bych jednou chtěla zkusit, ale až jednou, až někdy, v budoucnu..

V lednu 2016 jsem odešla z firmy, kde jsem pracovala dlouhá léta a rozhodla se jít vlastní cestou a splnit si svůj dávný sen a to je založení personální agentury Nový start. Když jsem měla se svými bývalými kolegy z práce rozlučku, dostala jsem od nich mimo spousty dalších dárečků také poukaz na tento Přechodový rituál ohně. A tak to začalo.. (jinak jsem ten dárek pěkně obulela, byl to fakt šok takový dárek! moc příjemný šok teda)

Jako je mým zvykem, nic moc dopředu jsem si o této víkendové akci nezjistila. Byl čtvrtek, den před akcí a já se teprve začala zajímat o to, jak se dostanu na Skřídla pod Českými Budějovicemi. Na jejich webu nebyly skoro žádné informace o tom, co nás čeká, ale byla tam možnost se domluvit na spolujízdě. Toho jsem hned využila a kontaktovala se na Davida z Brna. V pátek odpoledne mě David nabral do jeho auta a to byl jeden z prvních neuvěřitelných zážitků, kdy po prvních oťukávacích otázkách, co jsme vlastně zač, jsme potom prokecali celé 3 hodiny jízdy autem, že jsme pořádně ani nevnímali cestu. Na tyto akce přijedou totiž vždycky samí zajímaví lidé, to vám garantuju. Z Davida jsem cestou vytáhla, že už na uhlíky jede potřetí a tak mě trochu nastínil, co se tam bude asi tak celý víkend odehrávat. Byla jsem ráda, protože jsem se dozvěděla, že hned tento večer se všichni vyslečeme do naha a budeme se společně potit v potní chýši. Byla jsem z té informace dost v šoku, protože v hlavě jsem měla uložený pouze přechod přes uhlíky a tohle byla dost nečekaná a šokující informace. Několikrát jsem se ho ptala, zda máme být opravdu nazí či si něco můžeme vzít. Na to mi odpověděl, že někdy si ženy vezmou i kalkotky! Měla jsem pak ještě asi hodinu cestou autem čas toto vstřebat a řekla jsem si, že nebudu žádná srábotka. Nemyslím si, že bych byla nějak abnormálně stydlivá, s nahotou nemám nějaký problém, chodím pravidelně do sauny, ale přeci jenom tam máme přes sebe prostěradlo. Byla jsem ale rozhodnutá, že tento víkend prostě prožiju do hloubky, se všemi prožitky, zážitky a pocity, které k tomu patří.Přijeli jsme na místo asi s hodinovým zpožděním, právě probíhala večeře, tak jsme se přidali k ostatním. Bylo nás tam odhadem tak 60 – muži, ženy tak zhruba ve stejném počtu, jeden 6ti letý chlapec a asi 10ti letá dívka. Následovalo sdílení nás všech, každý dostal příležitost říci, zda je takovéto akci poprvé či po několikáté, proč jsme přijeli, krátce jsme se představili. Zjistila jsem, že asi pouhá třetina z nás je na takovémto přechodovém rituálu poprvé, většina to absolvovala již poněkolikáté, i když třeba na jiných místech či pod jiným vedení. Někteří tam jezdí třeba už 15 let.

Šaman Míra Kašpar se také představil a nastínil nám program na celý víkend a na tento páteční večer. Čekala nás potní chýše. Význam potní chýše je takový, že tam jdeme zemřít a znovu se narodit. Ideálně pokud půjdeme nazí, čekají nás 4 kola, pokud už budeme mít pocit, že to nemůžeme zvádnout, tak se máme zeptat ostatních, zda nás propustí a pokud pustí, tak chýši opustit. Ostatní mají za úkol nás ještě zkusit přemluvit, abychom to s jejich pomocí zvládli. Už se nelze vrátit zpět. Toto všechno ve mě tedy zrovna nevyvolalo klid z toho, co mě čeká 🙂

Potní chýše je vytvořená konstrukce z nějakých dřevin, bohužel nevím kterých. Je umístěná na trávě, přes konstrukci jsou přehozené různé plachty, koberce či látky, aby byla dobře zakrytá.

 

Uprostřed je vykutaná díra, kam se postupně každé kolo přidávají rozžhavené kameny, které se potom polijí vodou, ta se změní v páru. Takováto potní chýše úžasná záležitost, úplně mě to inspirovalo si menší potní chýši vyrobit na zahradě. Se saunou se to nedá srovnat. Je to jiný level.

Byl den před úplňkem (takže fakt světo) a odhadem kolem 21 hod. a my jsme dostali pokyn se vysléknout a nachystat se na vstup do potní chýše. Bylo už chladno a venku všude rosa, takže jsem se raději vyslékla už v nedalekém statku, aby mi oblečení nenavlhlo rosou. Již celá nahá jsem se pak cestou od statku přiřadila ke skupině dalších naháčů, kteří se začali kupit před chýší. Byl to zvláštní pocit. Stud se mísil s pocity zvědavosti, obav, co nás čeká a odhodláním to vše zvládnout. V chýši se nepostavíte a leze se tam pouze v kleče. Když vstupujete dovnitř, musíte tam vlézt v kleče. Jste tedy jak vás pán Bůh stvořil a již do kleku se připravíte před vstupem, poté vstoupíte, na chvíli se zastavíte, pozdravíte své příbuzné a lezete dál po obvodu chýše za svým předchůdcem dokud to jde. Potom si sednete vedle souseda, další soused hned vedle vás. Tělo na tělo. Protože nás bylo hodně, vytvořila se ještě druhá řada. Těm jsem tedy nezáviděla. Byli už hodně těsně před těmi rozžhavenými kameny uprostřed v díře a vydržet ten žár, to teda zvládl málokdo až do konce. Byli jsme tam všichni doslova jako sardinky. Zavřeli se dvířka. Byla naprostá tma. Člověk si neviděl ani na ruku před nosem. Nechali nás chvíli vstřebávat tu tmu. Byl to zvláštní pocit, nevěděla jsem, zda mám mít oči otevřené či je zavřít, výsledek byl stejný.

Začalo první kolo. To bylo fajnové. Tím, že jsme seděli nazí na mokré trávě, tak jsem vítala, když vidlemi postupně donesli do chýše několik horkých kamenů a chýše se začala ohřívat. Zpívali jsme různé písně, šaman u toho bubnoval na šamanský buben. Někdy měli zpívat pouze ženy a pak zase muži. Byla v tom zvláštní síla. Asi nikdy předtím jsem si tolik neuvědomila rozdílnost našich energií – mužské a ženské. To je také jedno z mých největších uvědomění z celého víkendu. Ty zpěvy – to byl celkově nádherný zážitek, vyloženě jsem si to užívala a relaxovala u toho. Cákal z nás všech pot proudem. Jak jsme seděli na sobě namačkaní, tak jste měli na sobě i pot min. dalších 3 sousedních lidí 🙂 Člověk se zde ale hlavně soustředí sám na sebe.

Poté na chvíli odhrnuli malá dvířka chýše, aby proudil čerstvý vzduch. Jelikož jsem ale seděla úplně vzadu naproti těmto dvířkám, tak jsem si mohla o čerstvém vzduchu nechat jen zdát. U druhého kola už značně přituhovalo, nosili se další kameny, zase se zpívalo, bubnovalo, mohli jsme pak každý říci buď nahlas či jen pro sebe po tichu nějaké svoje přání. Bylo hezké sledovat, jak jsme se hezky v těch přáních střídali, málokdy se stalo, že by třeba dva lidé začali mluvit ve stejnou chvíli, většinou jsme na sebe hezky navazovali a přitom jsme své přání pronášeli bez jakéhokoli řádu. Druhé kolo už bylo docela náročné, dalo se to zvládnout, ale ke konci jsem si už říkala, že s takovou do čtvrtého kola prostě nevydržím. Poté následovalo zase krátké vyvětrání.

Třetí kolo byl vyloženě masakr. Scénář byl obdobný, jen přání jsme tentokrát mohli pronášet pro celou naši rodinu či přátele. Bylo krásné poslouchat v té tmě, kde nevíte, kdo sedí vedle vás, před vámi, vůbec netušíte, kdo je kdo, zkrátka poslouchat ta různá a přesto stejná přání, která byla nejčastěji o lásce, pochopení druhými, pochopení vztahů rodič – dítě. V třetím kole to bylo doslova o přežití. Horký vzduch byl už všude, z kamenů šel obrovský žár, který jsem cítila na obličeji, těle, všude. Následovalo větrání během kterého odešla tak třetina lidí, aniž bych si toho všimla. Jste v takové tmě, že opravdu nic nevidíte a do toho jste v takovém psychickém stavu – dně – že máte co dělat sami se sebou, nesoustředíte se na ostatní.

Přišlo čtvrté kolo a najednou jsem zjistila, že nám prořídly řady, takže jsme si mohli asi po hodině i natáhnout nohy či si lehnout na záda. Čím níže jste byli k zemi, tím lépe se dýchalo. Ve čtvrtém kole nám přibyly poslední kameny a po písních byl prostor pronášet přání pro planetu Zemi. Čtvrté kolo jsem skončila v pozici, kdy jsem téměř doslova líbala zem, obličejem přitisknutá k zemi, protože pouhých 10 cm nad zemí se už prostě nedalo dýchat. Po konci čtvrtého kola jsme zase v kleku postupně vylezli z chýše jako dítě leze z matčina lůna a pleskli jsme sebou na orosenou trávu. Dřívější odpadlíci už v tu dobu postávali okolo rozpáleného ohně. Chvíli jsem se ještě chladila v trávě a přišlo mi, že jsem chvílemi opouštěla tuto realitu, ve které žijeme a zase se vracela. Zažívala jsem opravdu zvláštní pocity. Potom jsem se přidala ke skupince naháčů, kteří stáli okolo ohně. Opět zvláštní pocit. Byl tam stud, ale bylo to i takové přirozené, nemohli jsme si nikdo na nic hrát, stáli jsme tam nazí, přirození, takoví, jací ve skutečnosti jsme, bez masek, slupek.. Zhruba tak hodinku jsem ještě zůstala u ohně a spíš než abych se bavila s ostaními, tak jsem zírala do ohně a vše vstřebávala. To dělala většina z nás. Pak už mi byla zima, tak jsem se šla obléknout, osprchovat a spát.

IMG_0431

Spali jsme ve spacáku ve společné místnosti na matracích či někteří spali venku ve stanech. Spalo se tam fajně. Druhý den jsme vstávali a tuším kolem 8 hod. jsme šli na lačno ca. 1 km za vesnici na louku, kde probíhalo společné cvičení. Šaman Míra nám k tomu povídal nějakou teorii, ale to jsem si nějak nezapamatovala. Trochu mi to připomínalo tai-chi cvičení a bylo krásné sledovat jak celá skupina o zhruba 60ti lidech dělá stejné rytmické pohyby. Síla skupiny – to je teda fakt věc. Kousek od louky jsou vlakové koleje a projel tudy několikrát osobní či nákladní vlak. Musel na nás být zajímavý pohled. Vlak jinak projíždí také kousek od ohniště, kde je potní chýše a zrovna, když jsme tam postávali nazí okolo ohně, tak projelo pár vlaků 🙂 Bylo to celé takové příjemné a naladilo mě to na celý nadcházející den a na to, co mě čeká večer..

Po snídani potom následovalo opět společné sdílení, tam už jsme si oproti prvnímu večeru dovolili na sebe říci více věcí. Zajímavé bylo, jak jsme se hodně lidí shodli v tom, že 33 rok života je nějakým způsobem transformační. Účastníci byli v různém věku, ale největší skupinu tvořili lidé středního věku právě okolo zmíněných 33 let. Já už jsem si transformačního rozměru 33tky všimla dříve, tak jsem se skupinou sdílela také moji transformaci, která nedávno proběhla a to bylo v tomto věku – návrat do práce z rodičovské dovolené, nástup dcerky do školky, změna školky, psychické i fyzické vyčerpání ze spousty aktivit, vypuštění některých aktivit a ukončení spolupráce s lidmi či institucemi, kde jsem to tak cítila, výpověď z práce, vážná autonehoda s dcerou v autě, zhoršení stavu mojí milované babičky, rozhodnutí o tom, že se o babičku budu doma starat, přesun krátká péče o ni u nás doma, poté dny strávené v nemocnici, rozjíždění nového podnikání, započení podnikání poukaz na Přechodový rituál ohně,.. Byla to spousta vnějších věcií, co se odehrála, ale hlavně také vnitřních procesů, kterým jsem si musela projít a že to nebyly jednoduché životní zkoušky. Teď zpětně jsem za to velmi ráda, protože výsledek toho všeho je, že jsem rozhodně více sama sebou a jdu si za svými sny. Už je nesním, ale realizuji a říkám, co si myslím a nedělám věci, co nechci dělat..

Po obědě jsme dělali techniky na odstranění strachu. Vybrali jsme si “náhodně” jednotlivě 5 dalších účastníků a ve dvojicích jsme si nejdříve s prvními třemi povídali navzájem o svém strachu, s dalším potom jsme v přímé řeči se zavřenýma očima měli promlouvat na nějakého svého blízkého, který nám zemřel či s ním z jakéhokoli důvodu nedokážeme takto upřimně mluvit. To byl pro mě asi nejemotivnější moment z celého víkendu. S pátým účastníkem jsme potom vše shrnuli a napsali své strachny na papírek.

Po večeři jsme se již šli připravovat k hranici. Dobrovolně jsem se přihlásila k tomu, abych mohla symbolicky zapálit oheň společně s dalšími třemi dobrovolníky. Rozdělili jsme se do 4 živlů a symbolicky jsme každý za jeden živel hranici zapálili.

IMG_0406

Následovalo očištění šalvějí od šamana Míry a natření prvního oka (tzn. třetího) od Jardy Duška. Poté jsme kolem ohně tančili různé tance a u toho zpívali úžasné písně, chvílemi celá skupina, chvílemi opět rozděleni na muže a ženy. Úžasný zážitek. Jaká je různost a zároveň stejnost mužů a žen. U tanečků jsem se držela skoro celou dobu za ruku vedle Jardy Duška. Pro mě to znamenalo fakt hodně. Já ho velmi obdivuji, sleduji jeho představení, rozhovory a tak vůbec a teď jsem mohla být v jeho bezprostřední blízkosti. To bylo prostě skvělý! Potom jsme si donesli šamanské bubínky a bubnovali, tančili. Když o tom teď tak přemýšlím, tak zjišťuji, že si tuto pasáž až tak nepamatuji, asi se člověk opravdu dostává do jiného stavu vědomí, kdy jde rozum stranou. Stále jsem ale o sobě věděla, semtam udělala nějakou fotku, takže tímto bych chtěla vyvrátit domněnku, že uhlíky přecházejí lidé v tranzu. Třeba ano, ale můj případ to nebyl.

Skoro jakoby z ničeho nic najednou Jarda s šamanem Mírou vzali lopaty a začali rozhazovat rozpálené uhlíky do ca. 5m dlouhé cestičky. Všichni se začali stavět za sebe do štrůdlu, tak jsem to chvíli pozorovala a také se potom zařadila. Stále jsme bubnovali a u každého, kdo přešel, tak jsme výskali, halekali, tleskali, buráceli. Co vím, tak přešli všichni. Neviděla jsem tam jediné zaváhání. Přešel i tatínek s 6ti letým synem, ten potom tedy trošku brečel, ale na nožičkách neměl nic, žádný puchýř, žádné spáleniny.. Také 10ti letá slečna přešla se svojí maminkou. Měli jsme se dívat jakoby na horizont před sebou, ne pod nohy.

Před samotnými uhlíky jsme si ten nástup a rychlost chůze trénovali na červené látce. Na uhlících tak potom všichni přecházeli jistě, bez zaváhání. Někdo šel pomaleji, někdo rychleji, někdo s bubnem.

IMG_0416

Uhlíky jsem přešla 2x. První přechod mě překvapil tím, že když jsem vsoupila na uhlíky, tak jsem žádný žár necítila, přešla jsem tak 4m bez žádného pocitu žhavých uhlíků, až na pár posledních kroků jsem cítila, že mě cosi pálí do noh, tak jsem poslední dva kroky mírně zrychlila. Byla jsem z toho zážitku potom jako opařená. Bylo to tak jednoduché! Prostě jenom přejdete, věříte si, že to přejdete a přejdete to. A ten pocit, že jsem ty uhlíky ani nevnímala je opravdu zvláštní, ale má to tak většina lidí. Když jsem přešla, tak jsem pak sledovala a skandovala ostatním a všimla si, že už většina jde třeba po druhé. Najednou mi hlava začala radit, že bych teda taky měla jít ještě jednou, když už tam jsem. Do toho za mnou přišel David, spolujezdec, ať jdu ještě jednou, že za chvíli už ty uhlíky zase zhrnou zpět do ohně. Tak jsem se nechala vyhecovat a šla podruhé. Tím, že to ale bylo řízené hlavně rozumem, tak i ten zážitek byl trochu jiný. V první půlce uhlíků zase nic a najednou mě to začalo šíleně pálit, tak ten konec jsem doslova přeskákala obkročmo 🙂 Ale za ten pocit to taky stálo! Ještě jsme tam potom většina zůstali, pokračovali v bubnování, tančení a civění do ohně. Do toho nám krásně svítil úplněk, semtam projel vlak. Ve sprše mě nohy solidně pálily, ale koukala jsem, že tam žádný puchýř či spáleninu nemám. Ve spacáku mě ty nohy ještě trochu žhnuly, tak jsem si je natřela pantenolem a za chvíli usla, jak když mě do vody hodí.

Ráno nám Jarda udělal rozcvičku na lačno a poté probíhaly zajímavé skupinové tance a zpěvy, to jsem si moc užívala. Spojení tance a zpěvu, to je moje. Nohy už nepálily a nutily mě naopak pořád chodit bosky. Neměla jsem žádnou spáleninku, puchýř, nic. Pak jsme si dali snídani+oběd a poté následovalo závěrečné sdílení.

Celý víkend byl prostě skvělý. Byl to zážitek na celý život a doporučila bych to všem a to zejména v nějakých životních přechodových okamžicích. Zážitek pro mě už byl jenom setkání s Jardou Duškem, potní chýše pro mě bylo o překonání mých hranic a rituál přechodu ohně byl už jen třešnička na dortu. Některé věci ve mě ještě teď doznívají. Všimla jsem si třeba, že když vykládám tarot kamarádkám, tam mi začínají k samotným kartách chodit dodatečné informace, to jsem dřív neměla, víc si všímám některých věcí, které jsem dříve opomíjela a naopak. Jsem daleko více napojená na intuici a přichází mi odpovědi, když se sebe ptám. Od té doby také chodím skoro všude bosky, dokonce už mám za sebou pár přednášek, kde jsem byla na boso a všichni s tím byli úplně v pohodě. A vo tom to je. Buďme svoji a dělejme si věci, které tak cítíme. Okolí to přijme a možná je také trochu inspirujeme i k jejich větší svobodě.

Děkuji svým bývalým kolegům za zprostředkování tohoto zážitku.

IMG_0425

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *