Proč jsem vegetariánka

proc_jsem_vegetarianka

Posledních pár dní přemýšlím, že bych ráda napsala něco o tomto tématu, protože se mě na to lidi stále mají tendenci ptát a hlavně pořád dokola řešit – co jím, co nejím, co dávám své dcerce, zda je také vegetariánka nebo jak to máme. Šmarjá, vždyť je to jedno, nebo ne? Jezte si každý, co chcete a já si také budu jíst, co chci a hlavně nejíst, co nechci.

Na začátku vysvětlím, co vůbec znamená být vegetarián, protože se to lidem hodně plete a na dotazy, zda jím alespoň ryby či kuře jsem fakt už alergická. Ne, nejím. Vegetarián nejí žádná zvířata – žádné maso (tudíž ani ryby, ani kuře). Proč? Protože nechci, protože maso už zkrátka nepovažuji za jídlo..

Vegetariánem jsem se stala zhruba v 18ti letech, ale cesta k tomuto řekněme životnímu postoji, mě v podstatě provázela od dětství, kdy jsem vždy milovala všechny možná zvířátka a velmi trpěla při jejich utrpení a zabíjení. Obrečela jsem každou zajetou kočičku na silnici, oddělávala šneky ze silnice, aby je nic nezajelo (to dělám doteď :). Už nevím přesně, co bylo tím popudem v 18ti letech, ale najednou jsem si uvědomila, že nechci být součástí utrpení zvířat, kdy se zabíjí pro naši spotřebu a přestala maso jíst. Nejedla jsem ho zhruba nějaké 3-4 roky. V tu dobu jsem se ale nestravovala nijak zvlášť dobře, studovala jsem vysokou, kde jsem se sama živila, tak jsem na sobě, co se jídla týče, nejvíce šetřila, přežívala jsem na čínských polévkách, na žitných bulkách se sýrem a moc jsem si toho tenkrát neuvařila, neměla jsem k vaření tenkrát žádný vztah. Po zhruba těch 3,5 letech jsem začala žít s přítelem masožravcem, který chtěl vařit, tak sem mu semtam něco uvařila a najednou jsem zjistila, že mi maso hrozně chybí. Začala jsem ho znovu jíst a zůstalo mi to asi na dalších 10 let. Za těchto 10 let jsem přibrala pěkných pár kil navíc, říkala jsem si, že je to přece normální, že každá ženská přibírá a furt nějak nebyla se sebou spokojená. Snažila jsem se neřešit, že je nějaké utrpení zvířat, vůbec jsem nechtěla koukat na žádné dokumenty z jatek apod., zavírala jsem před tím oči, jako to dělá většina lidí. Byl ve mě ale pořád všudypřítomný pocit, že se jednou k vegetariánství vrátím, až bude vhodná doba. Cítíla jsem to jako svoji cestu.

Když se mi narodila dcerka, hodně mě to změnilo. Najednou jsem odešla z toho pracovního stresu a každodenním koloběhu a i když péče o dítě není žádná sranda a ulejvárna, tak já si to naprosto užívala v klidu a u mě v duši nastala naprostá pohoda. Věnovala jsem se první roky hlavně dcerce, chodily jsme s pejsky hodně na procházky a já měla konečně čas být zase sama sebou, se svými myšlenkami, emocemi. Když malá spala, tak jsem koukala místo televize na různé dokumenty, nejčastěji spirituálního ražení, a protože jsem jí chtěla dát to nejlepší, tak jsem se začala hodně zajímat také o zdravé stravování. Opět se mi vrátilo téma vegetariánství. Pak stačilo vidět jednu přednášku se záběry z jatek a měla jsem jasno. Obrečela jsem to jako želva a věděla, že teď přišel ten okamžik, už toto nebudu dále podporovat. Ulevilo se mi. Strašně jsem totiž trpěla, když jsem musela uřezávat rybám hlavu a ploutve, rozčtvrtit kuře..ten zvuk praskající kostí. Brrrrrrr! Trochu jsem znervózněla při pomyšlení, co na to řekne manžel masožravec a celá rodina, která k nám různě jezdila na obědy a já jim vyvařovala klasicky řízky, guláše, slepici na paprice, vepřovou panenku atd. Manžel to vzal kupodivu v pohodě, rodina taky. Snad jen táta s tím má trochu problém, ale ani ne tak se mnou, jako s mým vlivem a požadavky na stravování dcerky. Začala jsem vařit vegetariánsky a všichni koukali, jaká jsou to dobrá jídla. Aji já jsem objevila při vegetariánských jídlech Ameriku. A to jako fakt, dřív by mě asi nenapadlo grilovat místo masa třeba cukety či lilky nebo si je upéct plněné žampiony v troubě a přitom je to taková delikatesa. Teď někd tomu tak jsou 3 roky, co jsem podruhé vegetariánem, dokupy nějakých 7-8 let. Moje strava se skládá převážně ze zeleniny, obilovin a luštěnin, v létě hodně ovoce. V zimě na ovoce moc chuť nemám, v létě ho jím zase kvanta. Mléčné výrobky jsem taky značně omezila a dávám si je spíše už vyjímečně.

Co mi dává vege strava? Když pominu to, že na své tělesné konstituci pozoruju jasné rozdíly v době, kdy jsem jedla či nejedla maso (přikládám pro srovnání fotečky), tak mi to rozhodně dává celkově lepší pocit a to se těžko vysvětluje. Cítím se fyzicky i psychicky lépe, mám daleko více energie, někdy až přehršel, kdy na sebe toho naložím tolik, že to pak časově nedokážu vůbec zvládat a musím si připomínat, že taky musím odpočívat.

Chtěla bych říct, že vegetari

ánství je moje cesta. Neberte mi ji, neposuzujte ji, starejte se každý o tu svoji cestu. Třeba z tého cesty znovu sejdu, nevím, teď je mi v tomhle životním stylu dobře a nemíním na tom nic měnit. Držím se hesla z Kabaly, co jsem si nedávno někde přečetla, že když člověk o něčem píše, tak má psát pouze o svých zkušenostech a ne o věcech někde přečtených, a

by to jenom papouškoval. Nebudu vás tedy ohromovat svými načtenými znalostmi a informacemi, že vegetariánská strava je člověku prospěšná, že maso nepotřebujeme, že nejsme všežravci, že bílkoviny jsou obsaženy téměř ve všem.. Nesdílím názor většiny lidí, kteří se cpou kdečím a pak mi vykládají něco o tom, že je potřeba jíst z každého trochu. Nejde trochu zabít zvíře.

Foto: jakožto masožravec (ještě bezdětná) / vegetarián (již jako maminka)

Zuzka masožravec

Zuzka tlus´toška

Vegetariánská strava je bezesporu zdraví prospěšná a proto se snažím vegetariánsky také vést moji dceru, protože bych byla sama proti sobě, kdybych přes všechny svoje pozitivní zkušenosti a informace, které o vege stravě mám, jí dávala jíst těla mrtvých zvířat. Nezabráním bohužel tomu, že maso nedostane u jiných příbuzných, snažím se to tolerovat, ale já maso vůbec nekupuji ani ho nezpracovávám a nevařím. Jak už výše uvedla, není to pro mě už potravina. Neříkám, že mi nevoní, když se griluje maso naložené v marinádě, ale nedokážu si představit se do toho s chutí zakousnout. Vůbec. Nechť si tedy každý jde svoji vlastní cestou a zkouší na svém vlastním těle, co mu vyhovuje a co mu nevyhovuje. Moudrý pak ten, který tyto své vnitřní pocity následuje. Během posledních let, a ned

okážu říct, jestli je to vegetariánstvím či mojí celkovou pomalou spirituální proměnou, jsem k jídlu získala jiný vztah. Dříve jsem doslova sežrala na co jsem přišla, bylo mi v podstatě jedno, co jím. Hlavně že něco jím. V pubertě jsem zase měla období, kdy jsem téměř propadla anorexii, protože jsem chtěla vypadat jako holky z plakátů, takže téma stra

vování bylo u mě na denním pořádku. Myslím si, že strava záleží hodně na naší psychice. Docela se přikláním k názoru, že silnější lidi si léčí svoji psychiku jídlem. Cítí se nějakým způsobem v životě nenaplněni a jídlem tento pocit chtějí utlumit. Je to pak jako droga, stejně jako pro jiné alkohol či cigarety. Já teď jídlo vůbec neřeším. Když mám hlad, najím se klidně v 22 hod. a jdu na to spát. A klidně zákusek. Pohoda. Nic si nevyčítám a vím, že to s mým tělem nic zásadního neudělá. Jsem poslední 3 roky na plus mínus 2-3 kila na stejné váze a jsem za to ráda, protože když jsem štíhlejší, tak se sama se sebou cítím daleko lépe. Znáte ten pocit, když zhubnete pár přebytečných kilo a hned je vám jakoby lehčeji. No, tak tento pocit se mě drží už tyto poslední 3 roky na vegetariánské stravě. Jídlo si také začínám čím dál víc vybírat a rozhodně to není tak, že bych si to zakazovala jako to mají různé dietní systémy – které samozřejmě nefungují, protože si člověk něco upírá, to však zvládne pouze nějaký čas a pak se vrátí do starých kolejí a má vše zpátky. Mě už zkrátka přestala spousta věcí chutnat a i když mám hlad, tak než abych si dala něco, co mi nechutná, tak si raději nedám nic.

Někdy nás vegetariány berete jako že se chováme povýšeně oproti klasicky stravující se populaci, jako že se cítíme, že jsme něco víc, když nejíme ty zvířata. Jo, něco na tom bude. Já se cítím o něco lépe sama se sebou než když jsem dříve zvířata jedla. Stejně tak ale obdivuji vegany, kteří nejedí žádné živočišné produkty (takže všechno mléčné, vajíčka a med), dále vitariány, kteří nejedí krom toho všeho ještě žádnou tepelně upravovanou stravu nebo brethariány, kteří nejedí vůbec nic a živí se z prány. Wow! To musí být skvělé! Jestli to tak cítí a nic si neupírají, tak jsou to pro mě borci. Ale moje cesta je zatím taková jaká je a vaše cesta je zase jiná. Respektujme svoje odlišné životní cesty…

Zuzka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *