Popíši v krátkosti moji situaci před nehodou. V únoru 2015 jsem se po rodičovské dovolené vrátila na zkrácený úvazek do práce na místo Personalisty, do toho jsem řídila mateřské centrum Andílek, které jsem založila s kamarádkama během své rodičovské dovolené a do toho jsem ještě působila jako lektorka břišních tanců, členka rady místního zpravodaje a samozřejmě ještě pomáhala milionu dalších lidí, když něco potřebovali. V mateřském centru (MC) mám funkci předsedy, což představovalo nejednoduché jednání s obcí ohledně prostor, financování, jednání o spozoringu, vedla jsem hudebně-pohybový kroužek, který jsem si sama navrhla, domlouvala přednášky, byla na nich účastná, účastnila se všemožných jednání, kurzů, přednášek, vymýšlela novinky, organizovala burzy dětského oblečení, příměstský tábor, spravovala webové stránky a Facebookové stránky, tvořila či konzultovala vzhled letáčků na všechny akce MC, roznášela a vylepovala letáčky po okolních obcích, nabízela vystoupení pro děti, abychom získali sponzoring a finance pro MC a mnoho dalšího. Jakožto lektorka břišních tanců vedu 2 kurzy týdně, dopředu se na lekce musím připravovat, vymýšlet choreografie, přemýšlet nad tím, co do lekcí vnést, aby nebyly stejné, ale aby si s toho přítomné ženy odnesly co nejvíce. Na konci taneční sezóny v květnu/červnu potom pořádám s kamarádkou Orient večírek pro ženy, kde vystupujeme spoledně s dalšími tanečnicemi z blízkých obcí, stojí nás velmi času a energie příprava této akce – program, komunikace s dalšími účastníky, shánění věcí do tomboly a sponzoring. Celý výtěžek akce potom věnuji na fungování MC Andílek. Do toho každý den vozit dcerku do školky a ze školky, starat se o domácnost, o zahradu, o baráček, o manžílka 🙂 O práci se již nemá cenu rozepisovat, byla to opět docela rozmanitá práce, kdy jsem měla jsem na starosti nějaká výběrová řízení, tvorbu pracovních smluv a dalších dokumentů, péče o zaměstnance ve formě různých benefitů, nějaké nové projekty aj. Do toho každý víkend někde na cestách, rodinu a kamarády máme rozeseté po celé republice a já je nechtěla také opomenout.
V létě jsme vyjeli s rodinkou na zaslouženou dovolenou do Chorvatska a já tam měla konečně také nějaký čas pro sebe a své myšlenky. Rozhodla jsem se, že půjdu za svým snem a otevřu si vlastní personální agenturu, vypočítala jsem si, kolik si musím našetřit peněz bokem a naplánovala jsem si, že koncem roku podám výpověď. Nejpozději 1.3. musím s podnikáním začít. Přišel podzim 2015 a já se najednou dostala do stavu totálního vyčerpání, že jsem věděla, že už to takhle dál nejde. Můj každý den vypadal tak, že jsem byla od rána do odpoledne v práci, potom vyzvednout dcerku ze školky, vyvenčit pejsky, honem na trénink či na kroužek do MC, uspat dcerku a do 1 hod. do rána ještě dodělávat věci do práce, pro MC, na břišní tance. Ve volné chvilce rychle vyprat, vyžehlit, uklidit.. Byla jsem z toho všeho koloběhu totálně vyčerpaná a ani manželovi se to nelíbilo. Neměla jsem na něj vůbec čas..Nedivím se mu. Jako manželka jsem stála za prd. A to mám svého manžela opravdu ráda a je to skvělej chlap. Málo kdo by mi asi toto všechno toleroval a ve všem mě podporoval, jako on. Do toho mě to v práci začalo čím dál více vadit a moje činnost mi začínala postrádat smysl. Přemýšlela jsem, že úplně skončím s mateřským centrem, že zahodím to, co jsem dva roky poctivě a tvrdě budovala. Neměla jsem už na to sílu, byla jsem vyčerpaná, vyhořelá a na všechno sama. Uvědomila jsem si, že jsem 2 roky nebyla ani u kadeřníka, na masáži, nikde. Dělala jsem milion věcí, ale na sebe jsem totálně zapomněla..a byla rozhodnutá to změnit, takhle už by to dál nešlo..Najednou se mi naskytla možnost, že bychom v MC mohli zaměstnat člověka přes dotace ÚP a tak jsem se pro tuto možnost rozhodla s tím, že na tohoto pracovníka přenesu většinu svých povinností, abych už nemusela všechno řešit. V listopadu jsem podala v práci výpověď, i když jsem ještě neměla licenci od MPSV na tu svoji personální agenturu, už jsem to v práci prostě nemohla snést. Strašně se mi tím ulevilo a najednou jakobych se cítila znovuzrozená. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala, že jsem si to dovolila. Byla jsem v práci téměř 9 let a platila za spolehlivého a stabilního zaměstnance, moje výpověď všechny velmi překvapila.
Pár dní po podání výpovědi jsem jela na školení do Prahy firemním autem, cestu jsem si užívala, řídím ráda a věděla jsem, že je to moje poslední školení a jízda ve firemním našlapaném autě (chápejte, moje osobní auto byla stará rezavá Felicie :). Školení bylo moc fajn, týkalo se dětských skupin, takže tématu, který jsem mohla propojit také s MC. Při cestě na zpátek jsem měla svoji první nehodu. V zúženém pruhu to přede mnou na místě paní zastavila a já už nestihla tak rychle zareagovat, šlápla jsem na brzdu a do paní ze zadu narazila. Nic se nikomu nestalo, jen jsem musela na firemní auto domlouvat odtah, celý den trčela někde před Prahou na benzince, potom v servisu, domů jsem se dostala až v noci.
Já věřím, že náhody v životě neexistují, tak jsem z toho byla mírně v šoku a ptala se sama sebe, proč se mi to stalo? Tento typ nehody přece jasně ukazuje na to, že má člověk zabrzdit, že nemá životem tak uhánět. Vždyť ale já už podala výpověď a taky plánuju MC předat dalšímu člověku, už jsem ten svůj hektický život začala řešit. Nešlo mi to do hlavy a začala přemýšlet, jestli to nebylo znamení, jestli jsem třeba ve firmě neměla zůstat a stáhnout výpověď. Nějak jsem této nehodě neporozumněla a teď už s odstupem času vím, že jsem ji nepochopila a když jsem ji nepochopila poprvé, přišla podruhé a ve větší intenzitě.
Přes své pochybnosti jsem výpověď nestáhla, protože mi něco vnitřně říkalo, že prostě z firmy odejít musím, že už to tam pro mě zkrátka končí a rozvíjí se mi nová budoucnost někde jinde. Odešla jsem koncem ledna z práce, pracovala jak bylo mým zvykem do posledního dne, ani dovolenou jsem si nestihla vybrat. Do konce ledna se ale ani nevyřešila moje licence, takže jsem se začátkem února poprvé v životě přihlásila na ÚP jako uchazeč a řekla si, že si počkám na tu licenci a měsíc či dva na ÚP mě nezabije, alespoň si na chvíli odpočinu a vše si v klidu připravím. Hned však v prvním týdnu jsem jela ve svém starém režimu, kancelář v minulé práci jsem jenom vyměnila za svoji novou kancelář a hned tam první dny smejčila, malovala, uklízela, vše chystala a nakupovala zařízení, do toho vytvářela s programátorem webové stránky, předávala nové pracovnici úkoly pro mateřské centrum. V mém pracovním nasazení se nic nezměnilo, pouze jsem jednu činnost zaměnila za jinou, která mě třeba více naplňovala a bavila, ale stále jsem byla v jednom kole.
Pátek 5.2.2016 byl pro mě velkým mezníkem v životě.. Jely jsme ráno s mojí dcerkou Lucinkou autem do školky, já do mé nové kanceláře vymalovat, nejely jsme nijak rychle, ale vnitřně jsem spěchala jako ostatně pořád. Měla jsem naplánováno spoustu činností na ten den a nechtěla do školky Lucinku přivést pozdě – takové nesmyslné důvody, proč spěchat.. Už od rána jsem byla nervózní, Lucinka jako vždy zdržovala a ještě byla v ten pátek nachlazená, že jsem přemýšlela, zda tedy vůbec do kanceláře a školky jezdit, či nezůstat doma. Něco mi říkalo, abych nikam nespěchala a zůstala doma, ale zase vyhrál rozum, který mi určoval, co všechno musím stihnout, ačkoli jsem nemusela. Nemusela, ale chtěla. Rozum chtěl. Zrovna čerstvě nasněžilo a na hlavní trase byla nehoda, tak jsem dala na rady souseda a na Třebíč se vydala okrskou. Jela jsem tak odhadem 60 km/hod. na nasněžené silnici a v mírné zatáčce mě najednou auto neposlechlo a během pár pokusů auto vyrovnat jsme se za chvíli zřítily ze silnice, šly několikrát přes střechu a skončily v poli na střeše. Nemusím nikomu asi vysvětlovat, jaký to byl zážitek mít za sebou dítě v sedačce a jen čekat, kdy to všechno skončí a jak to skončí. Pamatuju si, jak jsem se bála za sebe ohlédnout, jestli Lucinka vůbec žije či co se s ní stalo. Rychle jsem se pak odepnula z pásu a pomohla Lucince, která začínala brečet, protože byla v šoku, co se stalo a proč visí hlavou dolů. Viděla jsem jí pevně připoutanou k sedačce a děkovala Bohu a sobě, že se jí nic nestalo a že jsem si dala tu práci a koupila kvalitní autosedačku s 5ti bodobým pásem, která držela v autě jako přikovaná a Lucinka v ní. Naproti nám jel pán, celou nehodu viděl a šel nám hned pomoci. Byl jako anděl, který se zjeví zrovna v době, kdy to člověk nejvíc potřebuje. Na té silnici, kde jsme jeli, jezdí auta velmi zřídka, takže to byla opravdu „náhoda“? Jeslti jsem někdy pochybovala, tak teď už s naprostou jistotou vím, že nad sebou máme své anděle strážné, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že se se nám s dcerkou vůbec nic nestalo a hned nám byla seslána pomoc. Doma jsem se úplně sesypala a probrečela celý den a rekapitulovala události z celého dne. Lucinka mě uklidňovala, ať nebrečím a já si říkala, tak snad to na ní nezanechalo následky, je to dítě, nedokáže ještě vidět všechny ty důsledky a co kdyby.. Nestalo se nám nic fyzicky, ale utržila jsem obrovské šrámy na duši a myslím, že nejenom já, protože Lucinka potom začala naši nehodu všem připomínat, všem o tom chtěla povídat, nezapomene nám vždy když nastupujeme do auta říct, ať jedeme pomalu a když se jí zdá, že jedeme rychle, tak se hned ozve, ať zpomalíme a nevybouráme se, hraje si na bourání autíček a od naší nehody je také pořád nachlazená, horečky střídají kašel, rýmu, je pořád na zdravotně na hromadě, takže trávíme hodně času doma. Nepamatuji si, že by někdy byla takto nemocná. Znovu si uvědomuji, jak jsou děti naši skvělí učitelé a životní průvodci, jak již 4leté dítě dokáže být moudré a uvědomovat si důležité věci v životě. Jen je více poslouchat a život nebrat tak vážně..
Hned po nehodě jsem si uvědomila, že to byl pro mě jasný signál. Ta nehoda byla osudově řízená, měla se stát, aby se něco změnilo, abych já něco v sobě změnila, ale nemělo se nám nic stát. Bylo to silné varování shůry. Přišlo už jednou s tím firemním autem, ale tam jsem nepochopila, že mám změnit především své vnitřní nastavení. Pochopila jsem, že opravdu nemá cenu se nikam hnát, ať už autem, ale hlavně celkově v životě, že to nejdůležitější jsme my, naše rodina a naše zdraví a společná pohoda a všechno ostatní je nedůležité, pomíjivé a také je vlastně jenom naše iluze.. Moje felicie která mi sloužila věrně přes 10 let nám ještě stačila zachránit život a tímto se s ní loučím a děkuji za vše!! Protože se zabývám také numerologií, tak jsem si hned spočítala numerologii dne a 5.2.2016 = 16 – znamená smrt, vážné nehody atd.. horší číslo v numerologii snad nenajdete.. takže jsme tento den naplnili a co vím od lidí z nemocnice, tak nehod bylo ten den opravdu hodně.Tímto ale můj příběh s nehodou nekončí – bohužel. Zjistila jsem po čase ještě jednu souvislost a to je, že jsem v tu danou chvíli nebyla zodpovědná za naše 2 životy, ale za životy 3 nebo 4? To už se nedozvím.. Čekala jsem zkrátka miminko a ještě o tom v tu dobu nevěděla. Krátce po nehodě jsem dostala menstruaci a potom v půlce dalšího cyklu začala krvácet, což mi přišlo divné. Šla jsem tedy na kontrolu a tam se potvrdilo, že mám pozitivní těhotenský test, absolvovala jsem potom pár ultrazvuků a odběrů krve až se nekonec zjistilo, že se miminko přestalo vyvíjet a já buďto už potratila či potrácím, každopádně miminko zemřelo. Snažíme se o druhé dítko již asi 3 roky a v té době jsem si prožila také mimoděložní těhotenství, které zatím nejvíce otřáslo mým životem. Tohle je tedy již můj druhý potrat a vím, že mi zase nějakou dobu potrvá, než se s tím vnitřně srovnám. Je mi jasné, že je tam jasná souvislost mezi mojí nehodou a ztrátou miminka, o to víc mě mrzí, že jsem svoji zběsilou beranní povahou nechala všechno zavést tak daleko a že se tohle mělo stát. Co se stalo, stalo se. To už nezměníme. Věřím v osud v „nenáhody“ a přijímám i tyto tvrdé životní zkoušky, proto se nechci litovat, ale celou situaci přijímám tak, že to tak zkrátka mělo být.
Tato situace byla osudově řízená a měla mi otevřít oči v tom, že takto zběsile se prostě žít nedá. Začínám tedy novou kapitolu svého života. Začínám se učit odpočívat, začínám se učit se flákat a nic nedělat, když se mi nechce, jen tak užívat života, poslouchat vnitřní pocity a intuici a nenechat se ovládat rozumem a egem, takzvané „povinnosti“ odsouvat na dobu, až se mi do nich bude chtít. Svět se kvůli tomu nezblázní. Vyčistila jsem si dům od starých nepotřebných věcí a začala jsem si také přeorganizovávat své činnosti, tréninky břišních tanců jsem si dala ze dvou dnů do jednoho dne, kroužek s dětmi budu dělat jen když se mi bude chtít a nebudu v časovém presu, dokonce jsem se několika lidem dokázala ozvat a říct, co jsem si myslela už delší dobu a to, že mě nevyhovuje naše spolupráce, že již nebudu ze sebe dělat jenom toho blbce, co všem pomáhá a vše řeší. Už nechci jenom rozdávat, chci si udržet rovnováhu v přijímání a dávání a ne se rozdávat všem lidem na počkání. Některé lidi jsem svým novým přístupem už naštvala a asi ještě spoust naštvu, protože na to u mě nejsou zvyklí, ale je mi to už jedno – o takové rádoby přátelství či vztahy, kde z vás druzí jenom vycucávají energii a informace, už nestojím. Budu se soustředit jenom na vztahy, které mají pro mě smysl a systém dávání a přijímání je zde zcela v rovnováze. Vždy mi záleželo na tom, co si o mě myslí ostatní a tak jsem se snažila všem zavděčit a když potřebovali, tak jim pomoci. Stejně to ale nestačilo a já se tím zbytečně trápila, proč mě někteří lidé odmítají, nechápou. Uvědomila jsem si, že důležitý je hlavně život můj a život mojí rodiny a odmítám být zodpovědná za celý svět, jako jsem se snažila dříve a je mi opravdu jedno, co si o mě myslí ostatní. Uff, je to tak osvobozující! Doporočuju tento přístup všem, co si ještě myslí, že tím, že budou neustále druhým pomáhat, spasí svět. Svět nespasíte a jednou padnete vyčerpáním jako já, pokud už se vám nestane takováto škaredá nehoda. Vykašlete se na to a starejte se jenom o sebe a užívejte si svého života. Nikdo jiný vám za to nestojí. Děsně se vám tím uleví.
Někdy holt člověk potřebuje dostat od života pořádně přes prsty, aby pochopil základní principy života.. A já to takhle přijímám a začínám se těšit z mého nového znovuzrození a nového života, který už teď je jiný než býval.. díky Bože za tuto zkušenost!
Zdraví vás Zuzka a její čerstvě 4 letá dcerka. Nebo právě narozená?
